„Kolovrat aneb Slovanské slavnosti v průběhu roku“

Text Martiny Kalendové, který vznikl v souvislost s její velmi zajímavou přednáškou pro Slovanský kruh… ( http://www.slovanskykruh.cz/2015/02/prednaska-kolovrat-aneb-slovanske-slavnosti-v-prubehu-roku/ )

img_9467

 

O kalendáři obecně

Všechny dávné i současné kultury, blízké i vzdálené, se vždycky nějakým způsobem snažily orientovat v čase a čas měřit. Každá civilizace si v průběhu doby vyvinula vlastní způsob, jakým čas měřili, vznikaly nejrůznější kalendáře, které se lišily stejně tak, jako se od sebe lišily všechny kontinenty a civilizace na nich žijící a kultury zde vzniklé.

Nicméně i přes veškerou odlišnost zde přece jen jedna podobnost je. A sice, že veškeré kalendáře, veškeré měření času se vždy odvíjelo v souvislosti a v souladu s přírodou a jejími cykly. Díky různým geografickým a klimatickým podmínkám začínal rok u různých civilizací v různou dobu. Dříve také byli lidé mnohem více závislí na přírodě než je tomu nyní. Hlavním zdrojem obživy jim byl lov, sběr a posléze i zemědělství. Správné načasování jednotlivých aktivit bylo nezbytnou podmínkou zachování života vlastního i celého rodu. Není tedy divu, že hlavní funkcí kalendáře bylo také plánování a organizace činností spojených s obživou v průběhu celého roku. A to je druhý aspekt týkající se měření a dělení času, který je společný všem kulturám bez rozdílu. Jejich kalendáře nebyly vytvořeny uměle, odtrženě od života, nýbrž právě naopak reflektovaly dlouhodobá lidská pozorování přírody a její změny, případně u vyspělejších kultur také astronomická zkoumání. Dodnes je nám záhadou, jak některé národy mohly bez našich technických vymožeností objevit tolik podrobností ze života Slunce, Měsice a ostatních planet či hvězd. Příkladů máme nepočítaně, egyptské pyramidy, babylonské věže, mexické pyramidy, keltské menhiry, ale i středověké katedrály.

Na základě těchto astronomických pozorování byly lidmi rozeznávány dvě základní kosmické síly, které se v průběhu roku neustále ovlivňují a vzájemně doplňují, říkejme jim třeba Síla světla a Síla tmy. V průběhu jedné poloviny roku délka světla (den) roste na úkor délky tmy (noc), zatímco ve druhé polovině roku je tomu samozřejmě naopak. Tento proces se neustále cyklicky opakuje a v jeho průběhu nastávají vždy čtyři základní mezníky.

1. Síla noci je nejsilnější a Síla dne nejslabší – zimní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Kozoroha.

2. Síla dne postupně zesiluje, až se v určitém momentě vyrovnává se Silou noci – jarní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení Berana.

3. Síla dne dále stoupá až do svého maxima, Síla noci je naopak nejslabší – letní slunovrat. Slunce vstupuje do znamení Raka.

4. Síla dne opět pomalu ubývá a Síla noci zesiluje, až do momentu, kdy se obě vyrovnají – podzimní rovnodennost. Slunce vstupuje do znamení Vah.

Ať už tedy ke svému poznání došly jednotlivé národy jakkoliv, základem jejich kalendáře se ve většině případů staly právě ony dny, které dnes nazýváme jako slunovraty nebo rovnodennosti.

 

 

img_44611

 

Slovanský kolovrat

Tyto čtyři momenty – dva slunovraty a dvě rovnodennosti – se pak staly jakousi základní osou měření času a dělení roku na čtyři základní díly i pro předky naše, Slovany. Další čtyři díly dávají čtvrtící dny mezi nimi, vždy mezi rovnodenností a slunovratem je jeden čtvrtící den. Jednotlivá období kolovratu tak trvají cca 45 dní. Na čtvrtící dny připadají také dny, kdy je dobré vzpomenout si na své předky (v kolovratu označováno jako Dědkové).

Dny slunovratů a rovnodenností slovansky_dedek_kolovrat_bronz_abyly dny, kdy docházelo ke spojení nebeské síly se zemskou mocí, díky tomu pak byl zajištěn chod života na zemi. Lidé v tyto dny přicházeli na významná kultovní místa v přírodě, kde se obraceli ke svým bohům prostřednictvím obřadů – slovem, tancem, zpěvem, hrami. Celý rok a celý život společnosti se tak nesl v přípravě cyklu slavností a v jejich radostném očekávání. Tyto události udržovaly chod společnosti, její morálku, společenská pravidla, upevňovaly vztahy se sousedy, napomáhaly reprodukci obyvatelstva, obchodu, urovnávání sporů, obsazovaly se během nich různé důležité funkce. Samozřejmě měly tyto slavnosti také obrovský kulturní význam, neboť se na nich setkávali lidé ze širokého okolí, udržovaly se tradice, jazyk, rozvíjelo se umění. Soutěžilo se nejen ve sportu, předváděla se znalost mýtů, písní, vzpomínalo se na slavné předky. V neposlední řadě plnily tyto rituály velmi významnou roli ve spirituálním a duchovním životě našich předků.

 

 

IMG_0479-1024x768

 

Kračun/Zimní slunovrat

Označení Kračun pochází od slova kráčeti, neboť dny se začínají prodlužovat, “kráčet”. Dodnes se ještě někde na na Slovensku nebo na Moravě můžete setkat s tímto pojmenováním, označuje se tam takto ovšem ne den zimního slunovratu, nýbrž vánoční svátky. Není samozřejmě náhodou, že oslavy narození Ježíše připadly podle “výpočtů” křesťanských kněží právě na dny tolik blízké vlastnímu slunovratu. Dnešní slovo Vánoce pochází z německého Weihnachte – svatá noc. Slunce je oslavováno jako bůh snad ve všech kulturách, které kdy na Zemi žily, neboť bez něj by opravdu nebyl život. Toto uctívání jiných bohů ovšem bylo trnem v oku křesťanství, které propagovalo jen boha jediného. Díky tomu se dnes většina křesťanských svátků časově kryje se původními předkřesťanskými svátky. (Nejlepší taktikou je totiž využít sílu svého nepřítele. Než, aby se církev namáhala s tvorbou nových svátků, stačilo je jen přejmenovat a přemalovat staré zvyky, ostatní už zařídil čas, trocha represe a zapomnění.)

Zimní slunovrat původně souvisel s oslavou Dažboha, slovanského boha Slunce, který byl synem jiného slovanského boha – Svaroga. Právě na zimní slunovrat se Dažboh jako dítě rodí pod zemí, dospívá během jara, v nejvyšší síle je o letním slunovratu, poté začíná postupně slábnout, až o zimním slunovratu opět umírá a znovu se rodí. Mezi jeho úmrtím a narozením, přesně v onu magickou noc slunovratu, v době, kdy je pozemský svět bez jeho ochrany, nastává na zemi chaos, mizí hranice mezi světem a podsvětím a díky tomu se k nám mohou dostat nebezpečné bytosti, běsi a čerti. V noci chodí po světě upíři, vlkodlaci a víly. Kromě toho můžete potkat i duše svých zemřelých předků. Jako zástupný symbol Slunce a jeho síly zde na Zemi uctívali Slované oheň. Element ohně byl nejdůležitějším prvkem, který oslavy zimního slunovratu provázel. Měl nejen funkci symbolickou, ale zejména ochrannou. Zapaloval se při západu Slunce, aby do sebe vstřebal poslední zbytek Dažbohovy síly, a musel hořet celou noc. U ohně se také bdělo celou noc, neboť to bylo jediné bezpečné místo. Nejednalo se o žádný malý ohýnek, nýbrž to byla pořádná vatra, u které se sešla celá vesnice. (To bylo později trnem v oku církvi – takže se ohně zmenšovaly a „přenášely“ pod střechu – odtud zvyk zapalování svíček o Vánocích.)

Pochopitelně bylo ještě mnoho dalších zvyků, např. které se týkaly určitých druhů jídla, které nesměly chybět u hostiny, např. jablka – symbol zdraví, ořechy – hojnost, česnek – ochrana. Pak také pečivo, kulatý chléb nebo oplatka, symbolizující slunce.

Jak jsme si již řekli, označení Kračun pochází od slova kráčet. Prvních 14 nocí po slunovratu se však den ještě nijak citelně neprodlužuje, stále je brzo a dlouho tma. Naši předkové toto období označovali také jako tzv. noci běsů. Tento čas je velmi vhodný pro práci se stinnými stránkami osobnosti. Ochranným božstvem pro tuto dobu je Veles, bůh podsvětí /a také stád/, neboť spojuje síly temné i světlé.

Jeden z nejstarších zvyků, který přetrval až dodnes v podobě koledy, bylo právě setkání lidí s běsy. Mladí muži se přestrojili za zvířata nebo si navlékli různé strašidelné masky na obličej, vyrobené z kůry, dřeva nebo kůže.

Jejich smyslem bylo zahnat běsy a démony a ochránit před nimi ostatní lidi. Za zmínku stojí i povinnost mladíků dodržovat několik dní před koledou sexuální půst. Ve skupinách obcházeli vesnici, zpívali, hráli různé scénky a přáli v každém domě úrodu a štěstí, za to pak od hospodyně dostávali dary (jídlo a pití, popř. peníze). Koledovalo se od zimního slunovratu až do přísluní (křesťanská tradice Tří králů).

K této nejdelší noci v roce se vážou i další magické zvyky a tradice. Země se otvírala a vydávala své poklady, kvetlo zlaté kapradí, zvířata mluvila lidskou řečí. Člověk mohl také nahlédnout do budoucnosti. Různě se věštilo, louskaly se ořechy (zdravé jádro znamenalo zdraví a hojnost, poškozené nebo vysušené nemoc, bídu či dokonce smrt), krájelo se jablko. Svobodné dívky mohly ve studni uvidět obraz svého budoucího ženicha, ale třeba také svou smrt.

 

Přísluní

Po cca 14 dnech od slunovratu nastává přísluní, planeta Země je nejblíže Slunci. V tento den je dobré uvítat východ slunce koláčem a medovinou, neboť právě končí období běsů, končí období chaosu v přírodě a nastupuje období klidu. Začínají se prodlužovat dny.

 

 

Hromnice11

 

Hromnice/Zimní Dědkové

Tomuto slovanskému svátku odpovídá keltský Imbolc. Jedná se o čtvrtící den mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností.

Hlavním významem svátku Hromnice je příchod jara a návrat světla, proto se také říká oblíbené lidové rčení „Na Hromnice o hodinu více“.

S nastávajícím jarem přichází také první bouřky, díky tomu se říká, že se rodí bůh Perun, bůh hromů a blesků. Tak také dostal tento svátek i svoje označení. Perun přichází jako plodivá síla a pomáhá svrhnout vládu zimy. Jeho příchod byl očekáván v podobě jarního zahřmění. Jeho hlasem se jako mávnutím kouzelného proutku k životu opět probouzela příroda i její božstva. Naopak zlí duchové před hromovým rachotem jarního Peruna prchali do svých skrýší. U starých Slovanů byla tomuto prvnímu zahřmění věnována velká pozornost a lidé tento úkaz provázeli mnohými rituály. V Čechách při prvním jarním hřmění lidé klekali na zem a líbali ji. Ve světnicích přemísťovali židle a stoly, hýbali nádobami, na dvoře nadzvedávali vozy, mávali polním nářadím a před vraty zatínali do země sekery (sekera je atribut Peruna). To vše byly rituály na znamení toho, že je Perun svým hromem osvobozuje od zimního spánku. Těmito rituály i lidé pomáhali Perunovi vyhánět zlé duchy ze svých stavení.

Hromnice tedy plnily hlavně roli očistnou. Lidé uklízeli po zimě, vymetali stáje, čistili krby a zapalovali hranice, které měly zahnat zlé zimní duchy. Ženy měly zušlechtit svou krásu a obléknout se do barev jara – oranžová, žlutá, zelená. Svátek byl také spojen s ochranou před ohněm, bouří a bleskem, jak ostatně napovídá jeho název.

V tomto období se také začínají bahnit ovce (tedy rodit) a nastávalo období jejich laktace. Dnes už v tom nespatřujeme takový význam, ale dříve ovce byla velmi ceněným zvířetem, neboť zajišťovala lidem obživu. Dávaly maso, mléko, ze kterého se vyráběly sýry, ale i vlnu na šaty. Vlastnit krávu bylo až příliš drahé. Narození ovčích mláďat bylo také symbolem nového života v nadcházejícím roce. Přestože je svátek jako takový zasvěcen hlavně Perunovi, díky důležitosti chovu ovcí se staří Slované obraceli také k bohu Velesovi, který je nejen vládcem podsvětí, ale také ochráncem stád a dobytka.

 

 

dsc2920-1024x683

 

Provoda/Jarní rovnodennost

Jarní rovnodennost slavily národy po celém světě – Keltové, Germáni, Mayové, Řekové, Římané – a samozřejmě také Slované.

U nich začátek nového zemědělského roku doprovázel mýtus o sličném udatném mladém bohovi Jarilovi (zvaném též Jarovítovi, po přijetí křesťanství proměněném ve svatého Jiří), který přijíždí na bílém koni, aby bojoval se zlým drakem (zvaným též Zmej, jenž mohl v mýtu zosobňovat Kostěje nebo Černoboha). Od matky Mokoš (Matička Země) dostal zlatý klíč, kterým má otevřít zemi, aby se znovu probrala k životu a začala plodit. Drak je zabit, ale sám Jarilo v těžkém souboji s drakem umírá. Svůl úkol však splnil, nebesa se otvírají a sesílají na zem déšť, který přináší životadárnou vláhu. Příroda se probouzí a začíná znovu rodit.

Tento mýtus žije vlastně dodnes v podobě tzv. Vynášení smrtky či Morany. Původní název Provoda pochází právě z tohoto zvyku, tzv. „neděle provodní“, kdy se vyprovázela Morana (Mora, Mořena, Mařena, Smrtholka), představitelka zimy, jejíhož konce se lidé už nemohli dočkat, a proto se jí symbolicky zbavovali. Její jméno je pravděpodobně odvozeno od slovního kořene mar-, mor- čili „smrt“.  Průvod vynesl Moranu za vesnici, kde ji jako symbol smrti, nemoci, bídy a všeho zlého hodil do vody nebo svrhnul ze skály. Postavu „smrti“ představovala figurína, která se obvykle vyráběla z dřevěné hole obalené slámou a oblečené do dívčích šatů. Byla ozdobena pentlemi a na krk se jí věšely náhrdelníky z bílých vyfouknutých vajec a prázdných šnečích ulit (symboly smrti). Zpátky do vsi pak mladé dívky přinášely svěží rašící větvičky zdobené pentlemi, kterým se říkalo „líto, létečko“. Ty ve své podstatě symbolizují příchod jarní bohyně Vesny, kterou lze označit za ženský protějšek Jarila, či snad i za jeho snoubenku. S opentlenými větvičkami pak chodil průvod od domu k domu, ohlašoval konec zimy, za což byl hospodáři obdarován. Přitom se tančilo, zpívalo a nakonec se z dárků uspořádala hostina. Zcela jistě to také nebyla jednodenní oslava, naši předkové slavili dlouho, někdy i dva týdny. Rituál kulminoval právě v den rovnodennosti. Veliké noci je mimo jiné další z názvů pro rituály týkající se jarní rovnodennosti. (Křesťanské Velikonoce nejsou vlastně nic jiné než obdoba tohoto svátku, viz Smrtná neděle, která o dva týdny předchází neděli Velikonoční).

Pomlázka a kraslice /z ruského krásnyj= červený/ jsou také pohanskými zvyky a ne křesťanskými. Mladé pruty mají předávat svoji omlazující sílu ženě, jako partnerce sedláka. Pomlázka byla nejvýznamnější součástí oslav. Sílu tohoto zvyku dokazuje i to, že se udržel až do dnešní doby. Nejstarší záznamy o mrskání neboli „pomlazení“ pocházejí z přelomu 14. a 15. století a hovoří o šlehání metlami z mladých vrbových proutků. Mrskali se navzájem muži, ženy, chlapci i dívky. Tento zvyk byl původně rituálem, využívajícím magických vlastností jarních zelených ratolestí. Podobné praktiky byly obvyklé v různých zemích, ale velikonoční mrskání je zvyk typický pro západní Slovany, kde je nejrozšířenější.

Červená barva je zase symbolem slunce, hned příští den je delší než noc, je to tedy vítězství slunce symbolizované právě onou červenou barvou. Díky tomu se také tyto svátky nazývají někdy „červené“ a také z tohoto důvodu se vajíčka barvila zásadně na červeno. Po staletí se barvila jen plná vejce – jinak by ztrácela svůj význam a magickou funkci. Vyfouknutá zdobená vejce se objevila až ve 20. letech minulého století. Tradiční červená barva, kterou byla vejce původně zdobena, byla také symbolem krve, zdroje životní síly, ale také ohně či dozrálého ovoce – symbolizovala tedy také život, lásku a ochranu. Vajíčka byla pro naše slovanské předky symbolem životní síly, obnovy, života, znovuzrození, ale i smrti, představují tedy současně začátek i konec. I z těchto důvodů byla vajíčka od 7. do 11. století vkládána do hrobů, často přímo do klína zemřelého. Archeologové je našli v hrobech z období Velké Moravy, ale i na místech posledního odpočinku přemyslovských knížat. Nejstarší nález zdobeného vajíčka u nás pochází z pohřebiště ve Velkých Hostěrádkách na Břeclavsku. Je datovaný do let 1020 – 1030 a jedná se o zbytky červeného vejce s geometrickými ornamenty.

Tak jako se při jarní rovnodennosti vyprovází Morana, vítá se bohyně Mokoš, symbolizující princip života, plodnosti a matky. V této době je zobrazována jako mladá žena /viz. i symbol omlazení skrze pomlázku/. Sedlák se selkou provádějí rituální kopulaci v první vyorané brázdě, aby pole dobře plodilo. Úrodnost země měly podpořit i další obřady. Mezi ně patřily i kvetoucí větvičky vrby jívy, také nazývané kočičky – symbol přicházejícího jara. Tyto větvičky se zapichovaly na okraj pole (nebo záhonů na zahradě) a sloužily jako ochrana dobré úrody. Ten den se nesmělo pracovat se zemí, ani se jí nikdo nesměl dotknout.

Při jarní rovnodennosti se také poprvé projevuje magická energie bohyně Lady. Je možné, že její uctívání souvisí s prvními jarními dešti, neboť jméno bohyně Lady je zmiňováno v písních a rituálech za účelem přivolání deště. Velký význam se také připisoval rituálnímu očišťování. Lidé časně ráno vstávali a omývali se rosou nebo se šli umýt k potoku, což působilo jako ochrana před nemocemi. Největší ozdravný účinek měla koupel v místě soutoku několika pramenů, obzvláště bylo-li to ještě za tmy, přičemž celý rituál musel proběhnout mlčky. Lidé se koupali nazí. Jedná se o velmi starý zvyk, který se církev snažila potlačit už od raného středověku – prameny a potoky, u kterých se „čarovalo“, byly dávány do klatby.

Dále hospodyně v tuto dobu prováděly i „jarní úklid“ v domě – zametly a smetí pálily, odnášely za vesnici nebo aspoň házely za plot.

 

 

 

Noc ohňů/Jarní Dědkové

Jedná se o čtvrtící den mezi jarní rovnodenností a letním slunovratem, odpovídá mu keltský svátek Beltain. Souvisí se sexualitou (volba partnera, eventuálně prohloubení stávajícího vztahu) a pálením ohňů, které měly funkci ochrannou.

Oheň symbolicky představuje slunce a je jeho zástupným prvkem na Zemi. Tyto ohně se pro získání síly přeskakují, zapalují se v nich košťata, kterými se pak krouží a v některých částech Evropy se z kopců pouští hořící kola či sudy, symbolizující putující slunce. K noci ohňů se dále pojí očista ohněm, kdy se v něm „pálí“ vše nedobré. Odtud pramení zvyky obcházet oheň, popřípadě procházet mezi dvěma ohni. Sedláci mezi dvěma ohni vodili i dobytek. Beltain doslova znamená dva ohně. Dalšími názvy mohou být např. Noc rozkoší, Máje, Valpuržina noc. Všem těmto svátkům dnes oficiálně odpovídají čarodějnice připadající na 30. dubna, jméno pálení čarodějnic pochází zřejmě ze středověku a dob inkvizice.

Dále sem patří tzv. dívčí válka, kdy si dívky v lese zbudují ohradu z chrastí a muži je „dobývají“. Jedná se tedy o jakési ritualizované námluvy a první sex.

Staví se májky, mladé opentlené stromky /často břízky/, mladík ji staví pro svoji milou za její okno. Staví se i vesnická mája, vysoký opentlený strom, z něhož visí věnec uchycený čtyřmi pentlemi /symbolizuje čtyři směry, světové strany/. První noc po postavení máje u ní musí mladí muži držet stráž, aby ji mladíci ze sousední vesnice tajně nepodřízli. Tento zvyk představuje symbolické souboje mezi jednotlivými rody a vesnicemi. Spojení kmene stromu a kruhu věnce je symbolickým vyjádřením sexuálního spojení muže a ženy. Kruhy na májce taktéž symbolizují květ života /starý slovanský symbol, stejně jako svastika, oba odvozeny z kultury sanskrtu/. Tento květ života má šest ramen, což symbolizuje sluneční fáze po celý rok.

Noc ohňů lze zasvětit bohu ohně – Ogni, někde též Svarožič, či bohyni života a plodnosti – Živa.

 

 

Kupadla3

 

Koupadla/Letní slunovrat

Podobné názvy mají i v jiných jazycích: rusky kupalo, bělorusky kupalle, slovensky vajano, křesťané mají svatojánskou noc.

Kupadelné svátky jsou oslavou letního slunovratu. Jak napovídá sám název, jejich tématem je voda a očista vodou. Hromadné koupání probíhalo vždy před obřadem. Lidé právě skončili senoseč a čekalo se na žně, nastává tedy čas na odpočinek. Toto období má velmi silný sexuální prvek. Střídají se partneři, aby se uvolnil řád věcí. Letní slunovrat je protipólem toho zimního – prvek chaosu, pravidla se schválně nedodržují, aby si lidé od nich odpočinuli.

Základními atributy tohoto svátku je obřadní koupání, pálení ohňů a skákání přes ohně, vše doprovázeno nevázaným veselím vyplývajícím z upřímné radosti z rozpuku života. Cílem obřadních činností je nejen zabezpečit zdárný průběh léta, a tím zajistit úrodu, ale též načerpat životní sílu, která v tuto dobu v přírodě dostupuje svého maximálního vrcholu. Od koupadel se opět prodlužuje noc, a proto je tento den příhodnou a zároveň také poslední možností, kdy načerpat sílu slunce.

Letní slunovrat je oslavou slunce a vrcholného období jeho vlády, je nejdelší den v roce a také Dažboh, bůh slunce, je na vrcholu své moci. Lidé tedy oslavovali božstva spojená s ohněm a sluncem ( Dažboh, Ogni, Svarožič), ale také bohyni plodivé síly Mokoš. Dalším hlavním bohem tohoto času je vedle Dažboha také Perun, jehož síla stále narůstá.

Některé prameny zmiňují i tzv. Rusalie, slavnosti Rusalek, což jsou bytosti podobné vílám, jinak také duše dětí zemřelých bez křtu, popřípadě mladých neprovdaných žen, které spáchaly sebevraždu. Rusalné svátky se svým charakterem velmi podobaly slavnostem dušiček/den Náv.

Smyslem svátku bylo zajištění zdárné úrody, a to skrze vláhu přivolanou koupelemi, teplo přivolané ohni a plodnost přivolanou skrze sexuální nevázanost. V kupadelných písních se objevuje motiv sňatku bratra a sestry – ohně a vody, dvou hlavních živlů tohoto svátku. Jeho symbolickým vyjádřením je modrožlutý květ černýše hajního.

Důležitým prvkem je i svatojánské čarování, týkající se především sběru bylin a milostné magie. Sbírá se devatero bylin, při sběru je nutné nemluvit. Tyto květiny sbíraly svobodné dívky, v noci si je daly pod polštář a měl se jim zdát sen, kdy uvidí svého budoucího manžela. Některá jiná svatojánská milostná kouzla slouží i přímo k přinucení mladíka, aby se do dívky zamiloval. Na svatého Jana se též hledá zlaté kapradí.

Mladí lidé také pletli věnce a zdobili se jimi. Věnce, často doplněné svícemi, byly také dívkami posílány po vodě, přičemž z jejich pohybu věštily své štěstí ve vztazích. Mladí muži se někdy snažili věnce zachytit, aby na sebe upoutali pozornost dívky. Ohně mladíci a dívky přeskakovali nazí, v některých ruských oblastech až do 19. století, a stejně jako koupele to mělo zajistit rituální čistotu a zdraví.

Po letním slunovratu se přestávaly sbírat léčivé byliny, neboť se věřilo, že příroda od tohoto momentu začíná úmírat a byliny ztrácí svou magickou moc.

O této noci, stejně tak jako o noci filipojakubské (pálení čarodějnic, noc ohňů), ožívají hlavně čarodějnice a povětrní bozi.

Koupel v tento den byla považována za obzvláště očistnou a blahodárnou pro zdraví na celý rok. Na druhou stranu se také věřilo, že vody a jejich duchové (vodníci, rusalky), žádají svou oběť, proto se koupání v přírodě mělo odložit až po tomto dni. Je možné, že s tímto zvykem souvisí i lidová pranostika “Po Božím těle do vody směle”.

Magie tohoto dne ovšem nekončí jen u ohně a u vody. Také v podzemí se dějí zázraky. Otvírají se hory, kde se dají najíti poklady. Kdo v tento den do podzemí vstoupí, stráví zde celý jeden rok pozemský, i když jemu se to jeví jako jeden jediný den.

Významnou bylinou tototo svátku je samozřejmě třezalka tečkovaná, tzv. bylina svatého Jana, která má velmi široké medicinské a magické užití. Oblíbené byly i netřesky pro věštbu zdraví a života na příští rok. Dále kopřivy sbírané v tento den byly považovány za obzvláště mocné, uskladňovaly se se solí a po celý rok se pak přidávaly dobytku, zejména ovcím, do píce.

 

Odsluní

Po nejdelším dni v roce se noci ještě viditelně neprodlužují. K této změně dochází cca za 14 dní, kdy nastává tzv. odsluní. Odsluní je moment, kdy je planeta Země nejdále od Slunce, paradoxně to u nás připadá na vrchol léta (teplotu ovšem neurčuje vzdálenost Země od Slunce, ale sklon paprsků dopadajících na Zemi). Dažboh pomalu začíná slábnout. Perun je naopak na vrcholu, je období bouří. Taktéž dozrávají plodiny.

 

 

 

Žně/Letní Dědkové

Tento slovanský rituál odpovídá svým obsahem i termínem keltskému Lughnasadu. Rituály pro tuto příležitost obvykle trvaly několik dní. Dnes zvyklosti tohoto svátku přešly částečně do dožínkových slavností, neboť Žně byly původně svátkem oslavujícím úspěšnou sklizeň, ale také vyjádřením vděčnosti bohům zodpovědným za ochranu kmene a za úrodu.

Během shromáždění lidu byla uctívána Matka země, také bůh Veles, bůh podsvětí a kořenů, dobytka a stád. Bohyně Mokoš je v této době na vrcholu, rodí se, sklízí, oslavuje se mateřský princip.

Některé z dochovaných rituálů: Z prvního či posledního snopu se váže Velesova brada/vousy. V Litvě mají bohyni Žemynu, která chodí polem a vlní klasy, na její počest zaplétají z obilí její vlasy, copy. Tento vous či vlasy se nechávaly ladem či byly použity pro obřad. Často se na konci žní vytvaroval poslední snop do tvaru lidské postavy. Poslední dožínkový snop bývalo také zvykem po celý rok ponechat na nějakém významném místě, někdy se také obřadně pálil nebo zaorával do půdy, nebo byl přidán do krmiva pro nějaký obzvlášť ceněný kus dobytka. Věřilo se, že v tomto snopu je zakletá síla plodnosti a růstu.

Časně ráno bylo zvykem jít na kopec pozdravit vycházející slunce a prosit o přízeň počasí.

 

 

 

Hody/Podzimní rovnodennost

Podzimní rovnodennost je svátkem poděkování za úrodu, hojnost, také oslava konce léta a loučení se s ním, příchod babího léta a pozvolná příprava na zimní dobu chladu a neúrody.

Staří Slované v průběhu svátku a rituálů obětovali chléb, typickou složku stravy Slovanů, případně kaši z obilí anebo oplatky. Zakončení hospodářského roku charakterizuje bujará oslava a velká hostina. Termín dožínek se vždy liší místně podle lokálních klimatických podmínek, jindy se sklízí na horách a jindy zase v dolinách.

Jelikož je rovnodennost, je též rovnováha sil a je nejvhodnější příležitost naklánět osud příznivým směrem. Komunikuje se se Sudičkami. Taktéž se loučíme s Mokoší /nositelkou plodnosti/, a vítá se Morana /symbolizuje zimu, smrt/. Morana bere, ale i dává sílu (poskytuje čas pro odpočinek přes zimu). V tomto období se lidé věnují činnostem, na které přes rok nezbývá čas – draní peří, domácí práce, ale také si povídají příběhy, chystají svatby.

Z hlediska roku působí temné a světlé síly, každá ve své polovině, a podzimní rovnodenností začíná období, kdy nastupují temné síly. S tím souvisí i dělení roku na dvě poloviny, polovinu dostatku a polovinu nutného uskrovnění. Blahobytná polovina trvala zhruba od prvních letních plodů do období zimního slunovratu. Dostatek potravy byl zajištěn díky sklizenému obilí, ovocným plodům a zelenině. Chladné období okolo zimního slunovratu také poskytovalo ideální podmínky k zpracovávání a uskladňování masa, začínají tradiční porážky chovných zvířat, zejména vepřů. U nás se pozůstatky tohoto svátku uchovaly až do dnešních dnů v podobě podzimních hodů a posvícení. Historické zprávy i etnografický materiál udávají, že Mokošiným obětním zvířetem byla slepice nebo kohout, což má svůj odraz v českém lidovém prostředí v podobě rituálu stínání nebo honění kohouta, konaném právě v tomto období.

 

 

img_4645

 

Den Návy/Podzimní Dědkové

Jedná se o další čtvrtící den, tzv. den Návy (odvozeno od “náv”, což značí mrtvý), tomuto svátku odpovídá keltský Samhain, křesťanské Dušičky, období, kdy vzpomínáme na své předky. Anglické země slaví v tuto dobu Halloween (z angl. All Hallows Eve). Slované tento den vnímali také jako dobu, kdy se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých. Věřilo se, že duše zesnulých se v tento čas vracejí na zemský povrch, a naopak živí mohou navštívit podsvětí. Strážcem tohoto světa je Veles. Naše světy živých a zemřelých se v těchto dnech propojují, neboť hranice mezi nimi je otevřená. Bylo zvykem prostírat u večeře i pro zesnulé příbuzné, u kterých se čekalo, že přijdou rodinu navštívit, nebo vystavit za oknem zapálenou svíčku, často ve vyřezané řepě (podobnost s americkými dýněmi a Halloweenem), která měla bloudícím duším mrtvých posvítit na jejich cestu. Den Návy je nejvýznamnějším původním slovanským svátkem předků, nicméně je povinností živých zvát své zemřelé předky nejen v tento den, nýbrž na každý svátek.

Den Návy je svátek, kde se setkáváme se smrtí a s tím, co je mezi smrtí a znovuzrozením. Podle jednoho z pohanských mýtů touto dobou putuje Bohyně (Příroda) do podsvětí hledat svého usmrceného muže a počne zde také svého syna, vládce dalšího roku. Ten se rodí se Slunečním světlem o zimním Slunovratu. Podle této tradice je tedy mužský princip smrtelný (proto je také smrt pro něj důležité téma) a ženský princip stále se obnovující.

K bohům, ke kterým se v této době lidé obraceli, patřil Veles, jako vládce podsvětí, ale hlavně bůh Rod, jako ochránce rodiny a celého rodu.

 

 

71

 

Závěr

V dřívějších dobách měly rituály a svátky velmi významnou roli pro člověka jako jedince, tak i pro celý kolektiv. Představovaly osnovu roku i jeho jistoty, někdy radostné, jindy zase méně, ale vše mělo svůj řád a smysl. Naši předkové se bez dnešních technických vymožeností zabývali převážně náročnou zemědělskou obživou, zároveň ale díky tomu žili v těsném sepjetí s přírodou a s Matkou Zemí a vždy v sobě našli dost sil k obnově života, jak na úrovni materiální, tak i na té duchovní a spirituální.

V dnešní době se naše původní pohanské svátky překryly s těmi křesťanskými, a i ty křesťanské postupně překrývají “svátky komerční”, jejichž bohy jsou už jen anonymní obchodní řetězce a jejich jediným cílem je uzmout něco z našeho času a hlavně peněz. Nenechme si proto vzít naše dědictví, sílu a moudrost našich předků, chraňme svoji duši a její spiritualitu. Sláva Rodu!

 

 

img_9527

 

Použitá literatura:

Hanus J. J., Bájeslovný kalendář slovanský, čili pozůstatky pohansko-svátečních obřadův slovanských, Kober a Markgraf, Praha 1860

Máchal Jan, Bájesloví slovanské, Votobia, Olomouc 1995

Profantová Naďa, Profant Martin, Encyklopedie slovanských bohů a mýtů, Nakladatelství Libri, Praha 2004

Vondrušková Alena, České zvyky a obyčeje, Albatros, Praha 2004

Váňa Zdeněk, Svět slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990

 

Internet:

www.dygon.cz

www.ohnivykruh.blog.cz

www.pohanskykruh.wordpress.com

www.rodnavira.cz

www.slovansky-institut.cz

www.slovanstvo.wz.cz

www.wikipedie.cz

 

——————————————————————-

 

AUTORKA TEXTU: Martina Kalendová

FOTOGRAFIE: archiv Slovanského kruhu (fotografie z ceremonií Slovanského kruhu z let 2014 – 2017) a Drakkaria (amulet „Domovoj, Slovanský Dědek Hospodáříček, kolovrat“ – viz https://www.drakkaria.cz/sperky/amulety-a-talismany/slovanske-amulety/domovoj-slovansky-dedek-hospodaricek-kolovrat-bronz.html/ )

 

slovansky_kruh_logo400

 

 

This entry was posted in Články, Kolo roku, Novinky. Bookmark the permalink.

4 Responses to „Kolovrat aneb Slovanské slavnosti v průběhu roku“

  1. Radek says:

    Děkuji za velmi pěkné zpracování tématu. Jsem hrdý na své slovanské kořeny, tím více v dnešní ‚multikulti moderní době‘, kdy se v nás EU snaží všemožně tyto tradice a zvyky utlouci. Jen více takových webů, informací, více mezi mladé lidi, do škol do učebnic.

  2. aninaz says:

    Připojuji se k poděkování. Nějakou chvíli trvalo, než jsem nalezla tuto stránku. Jsem ráda, že se někdo také zabývá slovanskými tradicemi a srozumitelně nám je dokáže přiblížit. Nějak v dnešní době opravdu zapomínáme, kdo jsme. Dříve nás dusili jedni (Děda Mráz), nyní zase druzí (Santa Klaus). A tak nezbývá, než hledat svůj pradávný původ. Momentálně mě zrovna rozhodil irský Halloween (beru ho více jako symbol germánský, i když tento svátek patrně pochází od Keltů). A tak děkuji za ta nádherná slovanská jména jako je Dažboh, Kračun, Perun, Morana, Živa. Vzbuzují ve mně hrdost na naši slovanskou minulost.

    • Slovanský kruh says:

      Děkujeme za zprávu – i v nás vzbuzují hrdost! A pozdvihují ducha českého národa! Za to jsme velmi vděční.

  3. Pingback: Přednáška Martiny Kalendové „Kolovrat aneb Slovanské slavnosti v průběhu roku“ (15.1.2015) | Slovanský kruh

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *